Historie

Velká většina středověkých řeholních společenství měla mimo své první řády (muži) a druhé řády (ženy) i aktivní laiky, kteří žili většinou mimo klášter, ale čerpali ze spirituality řeholního společenství. Tato společenství se od té doby nazývají třetími řády (terciáři) a většinou sdružovala a sdružují muže i ženy. Některá z těchto společenství měla i své domy a jejich život se blížil řeholnímu životu (byť často bez profese), členové jiných společenství žili pouze ve svých rodinách a klášter byl pro ně jenom duchovním centrem. Společnou však byla snaha žít mimo klausuru spiritualitu zakladatele, původně především v kajícím duchu. Vznik instituce třetího řádu je tradičně připisován sv. Františkovi. Nejvíce byl třetí řád rozšířen u dvou středověkých mendikantských řádů tj. františkánů a dominikánů, nicméně i Řád bratří blahoslavené Panny Marie z hory Karmel (karmelitánů a později i bosých karmelitánů) měl svůj třetí řád. Obliba a rozšíření třetích řádů je typické především pro baroko a v různých podobách se vyskytují u tradičních řeholních společenství dodnes. Od reforem zahájených 2. vatikánským koncilem je vyzdvižen především jejich laický charakter a svědectví, které vydávají jejich členové ve světě, proto se ne vždy používá označení třetí řád, ale jiný vhodný název. V současné době jsou třetí řády sdruženími křesťanů a jejich členové neskládají veřejné řeholní sliby (chudoby, čistoty a poslušnosti), nejsou tedy zasvěcenými osobami. Jejich příslušnost ke společenství je dána složením soukromých závazků nejdříve na určitou dobu a posléze na celý život.